Březen 2011

Rychlá jarní

29. března 2011 v 9:38 | Sisinaaa |  Den po dni
Fotka úplňku mi tu straší už přes týden, tak honem musím přispěchat s nějakou novější a aktuálnější.
Je docela ostuda, že už asi každý vystavil na blog nějakou tu jarní kytičku a já žádnou ještě ani nevyfotila.
A to bylo v neděli tak pěkně, i foťák jsme s sebou na procházku brali.
Jenomže většina těch jarních kytiček je u domků v zahradách nebo na záhoncích u paneláků, a ikdyž mi to dřív nějak zvlášť nevadilo a fotila jsem, kde se dalo, teď prostě nejsem schopná foťák vytáhnout a fotit u cizích přímo jim pod okny...

Takže jedna procházková s dětma a prvníma sedmikráskama v trávě:

A jedna z louky, kde ještě nikdo nebyl.
Ahoj a příště snad už s nějakou tou kytičkou ;-)

Úplněk

20. března 2011 v 10:06 | Sisinaaa |  Když fotím
Včerejší úplněk byl tak trochu jiný, než jsou ostatní úplňky.
Po 19. hodině se totiž měsíc ocitl v bodě, kdy byl téměř po dvaceti letech opět nejblíže zemi.
Počasí přálo, nebe bylo jasné a když měsíc vycházel, byl jasný a zdál se obrovský.
Nad obzorem se ale měsíc vždycky zdá větší než když pak svítí vysoko na obloze.

Nevím, jestli byl měsíc větší a jasnější, protože byl zemi blízko nebo to byl jen pocit, protože jsme tuhle informaci věděli, nicméně svítil úžasně, tak jsme ho vyfotili.
S focením měsíce už zkušenost mám a opravdu je to jednoduchá věc.
Stačí jen ignorovat tmu a fotit na krátký čas, protože měsíc je zářivý bod. A díky krátkému času není ani potřeba stativ, fotí se dobře i z ruky, teda pokud nemáte nějaký super dlouhý a těžký teleobjektiv.

Canon EOS 1000D
Canon EF 75-300mm f/4-5.6 III
Ohnisková vzdálenost - 300mm
Čas - 1/500s
Clona - f 8,0
ISO - 200

Při úplňku mívají někteří lidé problémy se spaním, takže včera bylo možná víc nespavců než jindy.
Já spala jako mimino a nic mě v noci nerušilo. Snad jenom křečci v pokojíčku, co se v jednom kuse rvali a pištěli při tom, jako by jim šlo o život.

Mějte se krásně a ahoj :-)

Šípek

15. března 2011 v 17:07 | Sisinaaa |  Když fotím
Celou zimu jsem hledala šípek, abych ho mohla vyfotit.
Nevím, proč zrovna šípek, možná proto, že jeho červený plod kontrastuje s šedobílou zimou víc než ostatní rostlinky.
Šípek prostě vypadá úžasně, zvlášť když je zčásti zapadaný sněhem nebo pokrytý mrazivými jehličkami.
Pár šípkových keřů jsem sice našla, ale buď byly bez šípků nebo byly šípky tak vysoko, že bych neudělala fotku, jakou jsem chtěla.

Šípek jsem našla 110 km od domova, v Praze a to v pražské Zoo.
Trochu úsměvné. Zoo plná zvířat a já stála u šípku a fotila si ho.
No sláva! Mám ho. Ikdyž mu chybí bílá sněhová nebo mrazivá pokrývka...
Předpokládám ale, že všichni máte zimy plné zuby a bílá už nikomu z vás nechybí.
A snad už budou fotky veselejší a barevnější, protože... JARO JE TADY!

No, jen fotka.
Ale co už, když tenhle blog je o fotkách :-)

Krásný den ;-)

V pražské Zoo

13. března 2011 v 9:25 | Sisinaaa |  Den po dni
Vzala jsem si na čtvrtek a pátek volno, protože jsem měla ještě několik dnů staré dovolené.
Nevím, jak to chodí jinde, ale u nás je to nejspíš problém, protože jestli mi dovolenou vůbec dají, jsem do poslední chvíle nevěděla. Nakonec mi ale navrhli i středu, což mě hodně potěšilo.
Dovolenou na čtvrtek si vzal i Zdenda, a abychom společný volný den využili, odjeli jsme spolu do pražské Zoo.
Celé dva týdny krásně svítilo sluníčko, takže mě pěkně mrzelo, že náš výlet je zamračený. Ale když už, tak jsme si Zoo užili...
V tomhle pavilonu volně poletovali netopýři.
Minule počůrali Zdendu, tentokrát jsem to odnesla já.
Loni, když jsme tu byli (konec dubna), otevíral se v ten den pavilon goril a lidé tak
mohli poprvé vidět poslední gorilí miminko zde narozené. My se k ostatním lidem do fronty nepřidali, takže jsme tentokrát pavilon goril navštívili poprvé.
Zdeněk byl u goril s focením úspěšnější, jeho fotky TADY
Kiburi při hře s Tatu.
Lední medvědi dováděli ve vodě, jak při našem příchodu, tak i při našem odchodu.
Pražská Zoo je krásná.
Je taková přírodní a zvířata tu mají hodně prostoru.
Budu se těšit zase někdy...

Netopýr

12. března 2011 v 9:10 | Sisinaaa |  Když fotím
Nepochybuju o tom, že víte, jak netopýr vypadá, ať už ho znáte z přírodopisných filmů a knížek, hororů nebo ho možná pravidelně potkáváte ve vašem okolí.
I na našem sídlišti poletuje plno těhle malých tvorečků.
V našem paneláku ovšem nebydlí a do bytu nám žádný nevlétl.
Zato v maminčině bytě každou chvíli nějakého objeví. A už moc dobře vědí, že v zimě objeveného netopýra je dobré odvézt do útulku při veterině, kde jsou na netopýry připravení.
A my jsme si díky další netopýří návštěvě mohli netopýra vyfotit.
Určitě by bylo dobré chytit netopýra za křídla a vyfotit i tak, ale nechtěli jsme ho stresovat.

Trochu mě rozhodilo, že si na veterině zapsali jméno a adresu, prý kvůli vzteklině, ale myslím, že tohle nebezpečí nám opravdu nehrozí.....

No a ve čtvrtek mě v pražské Zoo netopýr počůral. To mám za to...

Ahoj :-)

Rozhodnout se...

6. března 2011 v 15:21 | Sisinaaa |  Když píšu
Já už jsem tu před nějakou dobou nakousla, že mě něco trochu trápí.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli o tom napsat nebo ne, ale většina lidí mi radila, že svěřené trápení je poloviční trápení a že si tím ulevím.
Píšu tedy, ikdyž je mi hloupé si stěžovat.
Když jsem se vracela do práce, viděla jsem všechno moc optimisticky.
Vracela jsem se do známého prostředí, ikdyž už mezi neznámé lidi, protože většina z těch, co se mnou před lety pracovali, utekli. A Ti, co zůstali mě varovali, že už to není, co bývalo.
Já jsem se ale docela těšila, že se zase dostanu do kolektivu, že poznám nové lidi, že si prací utužím mozek i svaly a hlavně, že si finančně polepšíme.
Nevadila mi práce na směny, dokonce jsem v tom viděla jakousi výhodu, vždyď hlídání dětí mám zajištěné.
A ikdyž byly první dny šok (několik let doma je prostě znát) a já vstávala denně nevyspalá a musela se naučit zvládat práci, domácnost, být s dětmi, s mužem a ještě mít čas na sebe, pořád jsem si říkala, že časem půjde všechno, že jde jen a jen o zvyk.
Dlouho jsem chodila do práce s úsměvem, dlouho to šlo.
Ale už to nějak nejde. Nevyhovujou mi směny, z nočních se nemůžu vzpamatovat. Při odpolední svou rodinu vůbec nevídám a když přijde víkend jsem tak unavená, že nejsem schopná udělat nic. O tom, že se ze mně stala docela nepříjemná a vzteklá paní se zmiňuju jen nerada.
Měla jsem totiž to štěstí, že mě dali na práci, kde sice směna rychle utíká, ale kde se člověk pekelně honí. A vedení by bylo nejraději, kdybychom tu trávili i soboty a neděle. Přesčasy se jim ovšem platit nechce, tak vymýšlejí různé habaďůry.
Už pět dní je vyčerpávajících, natož ještě den, dva navíc. A kdy mám být asi s rodinou? Kdy mám zvládat větší úklidy, praní a žehlení?
Zkoušela jsem přejít na jinou práci, ale mám tu smůlu, že jsem moc dobrá, umím dělat a dělám bezchybně a tak se mým přechodem nikdo nechce zabývat....
Je toho o moc víc, co mě tam štve - špatný kolektiv, lhostejnost a vyčůranost vedení, ježkovy oči, ale je to jinde vůbec lepší?

Vážně si nechci stěžovat na práci, vím, že pracovat se musí, že bez práce nejsou koláče, ale ze mně se pomalu stává vyčerpaný uzlíček nervů.....

Štve mě to. Štve mě, že mám strach cokoliv udělat. Prostě přinést výpověď a zkusit někde něco jiného. Jenomže já se hrozně bojím, že neseženu nikde nic, že budeme každý měsíc otáčet každou korunu a že to všechno nakonec bude ještě horší, než je teď.

Ikdyž - možná se mi rýsuje jedna dobrá práce, na jednu směnu, kde si v klidu udělám svoje a nikdo se po mně nebude vozit. Měla bych jisté, že o sobotách a nedělích budu moct být doma, že budu moct každý den vidět rodinu a budu moct uspávat své děti....

Jenomže je o dost méně placená a já prostě nevím.
Chtěla jsem, aby se moje děti i my měli líp, než jsme se měli my, když jsme zůstali s mámou sami a nepočítat každou korunu, ale stojej ty peníze za to?
sisfoto.blog.cz
No, postěžovala jsem si, rozhodnout se stejně musím sama.
Mějte se krásně a jarně a ahoj, Šárka